Budeme-li chtít být přesní, tak „bio“ je jen předpona odvozená od řeckého bios. Bios je život jako takový. Když používáme „bio“ v souvislosti s životním stylem, myslíme tím takový způsob života, kdy bereme ohledy na přírodu, na naši Zemi. Jenže občas zapomínáme brát ohledy na svůj vlastní život.
Všimla jsem si totiž, že z bio způsobu života se také může stát určitý fanatismus, který v zásadě ničí vlastní život nejen konkrétního člověka, ale otravuje i život lidem kolem něj. Sama preferuji biopotraviny, biokosmetiku, oblečení z biobavlny, neznamená to ale, že občas nekoupím něco, co „bio“ není. Párkrát se mi stalo, že mi to vytvořilo dilema – dát přednost touze po dané věci nebo si to odpustit, když to není „bio“. Pak jsem si vzpomněla na lidi, kteří to v této souvislosti trochu „hrotí“ a řekla jsem si, že takhle dopadnout nechci. Díky tomu jsem pochopila význam slova „ekoterorista“. I když bojujeme za dobrou věc, myslím, že je třeba to víc žít a jít příkladem, než agresivně svoji pravdu vnucovat druhým i sami sobě. To zákonitě vytváří odpor.
Proč o tom všem mluvím? Všimla jsem si totiž, že se občas stává, že se snažíme o ekologický způsob života, ale nejsme s tím vnitřně srovnaní. Takže to pak není o tom, že něco chceme, ale že máme pocit, že bychom to tak měli chtít a to vytváří vnitřní napětí. Já jsem si tímto prošla loni, kdy jsme kupovali druhé auto. Nechtěla jsem ho, protože jsem si zakládala na tom, že nám jedno stačí. Jenže tři děti a dojíždění do 18 km vzdáleného města do školy mě nakonec dohnaly s nákupem souhlasit.
Ano, chtěli jsme být zodpovědní, tak jsme připlatili za auto s elektromotorem, ale pořád je to auto. Nicméně jsem s tím v pohodě. Dalo mi to možnost žít na místě, kde je mi dobře a cítím se šťastná, přitom děti mají možnost chodit do alternativní školy a školky, která je rozvíjí lépe, než ta klasická. Samozřejmě, že by se dalo jezdit autobusem nebo vlakem, a znám rodiny, které takto fungují – ráno vstávají v pět a za každého počasí šlapou na vlak. Vím ale, jak by mě to ničilo, vytvářelo nespokojenost u mě i dětí. Stali bychom se obětí vlastního životního přesvědčení. A to je špatně. Takže jsem se smířila s tím, že to mám prostě takhle. Možná jsem trochu zhýčkaná, ale šťastná a to naše Země určitě také ocení :-).
Buďme „bio“, nezapomínejme ale u toho žít.
